Zpěvačka Yvonne Sanchez poskytla rozhovor Našemu Mýtu po svém srpnovém vystoupení na festivalu MÝTO SOBĚ. Slovíčko „smích“ jsme poznamenali do textu jen dvakrát, ale Yvonne se smála vlastně stále, zvonivě a nakažlivě…
SD: Plánujete vydat nějakou novou desku?
Sanchez: To by bylo na dlouho teď o tom začít mluvit, protože ta situace s kulturou je trošku taková kulhavá, co si budeme říkat…Popravdě nevím, za co bych tu desku udělala, protože nejdříve musíte vydělat peníze, abyste je do toho mohla vrazit… Život muzikanta je dost těžký věřte mi, člověk musí zaplatit studio… Já bych chtěla desku vydat, mám nápady, mám nové věci, ale musím to nějak připravit. Já si myslím, že se nebudu tentokrát stydět, udělám dvě až tři věci za malé náklady, potom se pokusím o sponzora anebo požádám své fanoušky, že jestli chtějí další desku, tak tady mají 3 věci, musí si je koupit a tím mi přispějí na to, abych to mohla udělat. Protože deska, na které je jenom duo, nestojí tolik, i když taky…, ale deska velká, s orchestrem a podobně, tak jak to mám v plánu, je drahá… Chtěla bych udělat něco takového velkého, ale uvidíme, počkáme, něco bude, když to nebude teď, tak za 3 roky, a když ne, tak za 30 let…Něco bude… (smích)
SD: Kde čerpáte inspiraci pro vaši hudbu?
Sanchez: To je tak, když mi je dobře, když se cítím šťastná, stačí maličko, krásné sluníčko nebo moje dítě třeba, najedou sednu za piano a napíšu něco během 30 minut a někdy je to porod, který trvá třeba 3 měsíce, něco mám v šuplíku třeba už 15 let a vrátím se k tomu a zase říkám, ještě ne, ještě tam něco chybí, nemůžu na to přijít. Já vím, jak bych to mohla dokončit, ale bylo by to spíš takové matematické. To nechci, chci aby to do sebe zapadalo, a mělo to logiku a smysl. Někdy to jde jednoduše, někdy to nejde vůbec…, někdy mám třeba nějakou depresi, zkouším a vůbec to nezní…
SD: Mě se vaše písničky hrozně líbí, já si myslím, že vaše hudba se hodně líbí ženám…
Sanchez: Přesně tak, speciálně moje deska My Garden je hodně ženská záležitost…
SD: Máte nějaký svůj hudební vzor?
Sanchez: Já jsem těch idolů měla hrozně moc, nejen mezi zpěváky, ale i mezi instrumentalisty. Třeba Miles Davis, John Coltrain a takové ty staré jazzové hvězdy… Můj idol největší, při kterém padám na hlavu, je Bill Evans, fantastický pianista, už zemřel v 70. letech… Slyším čtyři takty a vím že to hraje on. Ale samozdřejmě miluju i zpěvačky, Elu Fidgerald, Billy Holiday…, ale líbí se mi spousta věcí, ACDC, hardrock, mám ráda Claptona, líbí se mi James Brown, Diana Ross, Michael Jackson, já hudbu nedělím na styly, že jsem jazzman, samozřejmě, zpívám jazz, ale někdy ty moje skladby jsou takové výlety i do jiných žánrů. A ty moje skladby, to jsou spíš takové písničky, skoro až někdy komerční. Kluci se mi smějí, že někdy píši jen pro lidi, ale já píši pro sebe…, tedy ne jen pro sebe, já nevím, pro koho to je, ale myslím, že úspěch desky My Garden mluví sám za sebe. Během tří měsíců jsem měla zlatou desku a byla nominována v hlavní kategorii na cenu Anděla v roce 2008, což byl pro mě uplně šok, protože jsem cizinka a ještě z menšinového žánru. Asi lidem něco těmi písničkami říkám.
SD: Na jaký největší problém jste ve své kariéře narazila a naopak jaký je váš největší úspěch?
Sanchez: Největší problém mé kariéry je to, že vždycky podepíšu blbou smlouvu. A nikdy ji nepřečtu a někdy ji i přečtu, pochopím, a stejně ji podepíšu…(smích)
SD: A největší úspěch?
Sanchez: Že i když všechno špatně podepíšu, stále chci zpívat a dělat desky….
Rozhovor vedla Světlana Dušková.
