Zpěvačka skupiny Toxique, Klára Vytisková, vešla do místnosti s úsměvem a sršící energií – zářící jak na pódiu, tak v zákulisí. Za poskytnutí rozhovoru ji tímto děkuji.
Jak trávíte letošní prázdniny?
Hodně pracovně, protože skládám písničky pro svůj nový dívčí projekt, který mám mimo Toxique. Takže sedím hodně u piána. Ale byla jsem na dovolené na Sicílii. Většinou jezdím na dovolenou v září, ale letos to vyšlo na červen, a teď mám takový pocit, že se nemám na co těšit. Ale třeba odjedu na víkend do Berlína s manželem a užiju si to.
A koncerty během léta máte?
Koncerty máme. Letos trošku míň než jiné roky, protože já dělám ten svůj projekt a kluci mají také další práci. Honza hraje s Tomášem Klusem, Vilda a Patrik s Lenkou Dusilovou a Roman s Ewou Farnou. Toto léto jsme dost rozházení. Ale s Toxique tvoříme pomalu nové písničky také. Jen jsme si toho letos dali plánovaně trochu míň.
Nejříve asi vydám novou desku já – s tím dívčím projektem. A Toxique deska by měly být na podzim 2014.Kde čerpáte inspiraci pro vaši hudbu?
Čerpám inspiraci v běžném životě. Třeba hrozně ráda pozoruji lidi v metru v Praze. Nebo si chodím číst do parku knížky. A co se týká hudby, tak teď sleduji novou hudbu. Teď mě baví norská, severská scéna. A snažím se chodit na koncerty zajímavých kapel, když jsou tady v Praze. Knihy, hudba a lidi mě inspirují.Máte nějaký svůj idol?
Já jsem vyrůstala na Dianě Ross, což byla zpěvačka ze Supremes. Měla jsem ráda zpěváky nahrávací společnosti Motown, jako je Stevie Wonder, nebo právě Diana Ross. A pak určitě Zuzana Navarová, což je úplně z jiného žánru, ale stejně mě hodně ovlivnila. Jako dítě jsem chodila hodně na koncerty, protože můj táta hrál na kontrabas. A také dívčí punková kapela Panika, která hrála v 90. letech – tenkrát mě vzala zpěvačka na podium a já jsem z toho byla úplně vyřízená, a řekla jsem si: „Tohle je práce, kterou chci dělat.“Jak mezi sebou vycházíte v kapele?
My jsme si teď, co jsme vydali tři desky za sebou, řekli, že bychom měli trochu zvolnit. A my jsme v pohodě. Je fakt, že jsem jediná holka v chlapské kapele, a tak mi kluci občas říkají, když je za něco napomínám: „Mami, nech toho.“ Musím si fakt dávat bacha, abych se nechovala moc… mateřsky. Protože asi každá žena má v sobě trošku potřebu organizovat.Zažila jste nějaké kritické období, kdy by vás napadaly myšlenky na to, že byste nejraději se vším praštila?
Musím říct, že před minulým létem jsem měla tak trošku krizovku, kdy jsem si říkala, jestli to vůbec je potřeba, dělat hudbu. Nevím jak to na mě došlo, ale pak jsem si přečetla knížku od Patti Smith, která se jmenuje Just kids. A to je nádherná kniha o tom, jak vznikalo umění v 70. letech na Manhattanu v New Yorku. Tato knížka mě nakopla tak, že jsem si řekla: „Pokud mi to dělá dobře, tak tu hudbu chci dělat.“ A strašně mě to nakoplo v tom, že jsem začala psát hodně nových písniček. Já jsem měla spíš tvůrčí krizi, protože žiju v manželství, ve kterém je všechno v pořádku a většina hudby vzniká z krizí. Jednou jsem řekla, myslím, že Romanu Holému, že jsem dlouho nesložila žádnou písničku. A on mi na to odpověděl: „Se nediv, když jsi tak šťastná, s tím svým manželem. Tak se s ním rozejdi a pak se k němu vrať.“Jak často s kapelou zkoušíte?
My moc pravidelně nezkoušíme, ale jezdíme na takové soustředění mimo Prahu. Teď jsme třeba byli v Doubici. To bylo krásné. Bylo to u lesů, a tak jsme v mezičase chodili na procházky. Takže odjedeme třeba jen na týden pryč a tam se intenzivně soustředíme na hudbu.
Jaká je vaše nejoblíbenější písnička, kterou jste kdy složila?
Asi písnička Way, taková pomalá píseň na naší první desce. A tu jsem složila pro svého manžela, je napsaná z první lásky. Ta je pro mě zásadní. A teď vyjdu se singlem se svým novým projektem, který se jmenuje Survival. Ten je naopak o tom, jak láska může být ještě hezčí, když jsme spolu takhle déle.
Chtěla byste vzkázat něco svým fanouškům?
Chtěla bych jim vzkázat, aby dělali to, co je v životě baví a aby si to užívali. Je potřeba co nejvíce času v životě trávit tím, co vás baví. Já jsem například několik let pracovala v kavárně, když jsem si jako student potřebovala vydělat. A mě hrozně rozčiluje, když někdo pracuje v kavárně a je vzpruzený z toho, že tam dělá. Já jsem si to užívala. Je potřeba si užívat jakoukoli práci, kterou děláte, a pak budete šťastní. A poslouchejte dobrou hudbu!
Na jakých školách jste studovala?
Mám Gymnázium a pak jsem šla na VOŠ studovat jazzový zpěv a skladbu. Říkala jsem si, že ani nepotřebuji studovat nic víc, protože tohle je to, co chci dělat.
Může a má umělec projevit veřejně svůj občanský a politický postoj, nebo se do umění nemá politika plést?
Já bych musela mít totální přesvědčení, abych dělala třeba kampaň pro nějakou konkrétní stranu. Teď je tady ta situace tak trochu chaotická a ani jedna strana mě nepřesvědčuje. A tak jsem si říkala, že jediná chvíle v historii, kdy jsem byla ochotná za někým jít na Václavák bylo v devětaosmdesátém. Ale pak ty věci, které se dějí, jsou takové neprůhledné. Já bych asi do žádné kampaně nešla, to bych musela být absolutně přesvědčená.
Ale říct svůj názor na stav v naší zemi je, podle mě, v pohodě. A navíc si myslím, že je hrozně důležité jít volit. To je první věc, kterou tu spousta lidí nedělá, a myslím si, že to je chyba.
Myslíte si, že se do Vysokého Mýta ještě vrátíte?
Myslím si, že stoprocentně.
Nikola Pajorová, zvláštní zpravodajka Našeho Mýta
