I zpěvák z Bluesberry se rozhodl zodpovědět pár otázek a podělit se s námi o své názory. Tímto mu děkuji za rozhovor.
Jak trávíte letošní prázdniny?
Jelikož jsem pracující, tak plánuji pracovně. Pak rehabilitaci po pádu na kole, občas hraní a občas jezdím závody na kole. Takže žádná cizina.
Kde čerpáte inspiraci pro vaši hudbu?
Už nikde. Všechno už jsem vyčerpal… (smích) Čerpám z toho, že poslouchám spoustu muziky. A hlavně na kole – jak šlapu frekvencí 120, to je základní rytmus, tak mě napadají melodie.
Co plánujete do konce roku?
Abych si dal dohromady své rozlámané tělo. A jinak dožít. Vzhledem k tomu, že mám asi pět závodů na kole, tak nespadnout a dožít.
Také začít psát knihu, kterou jsem chtěl vydat už před dvěma lety, ke svým šedesátinám. Bude to HPC, neboli Hans Paul City, o mém životě. Chtěl jsem napsat o všem – můj život je jak na sport, tak na muziku, tak na závody.
Máte v plánu nějakou další desku?
A jsou tu dobří sponzoři? Nějakou vydat chci, byly by tam nové písničky plus nahrávky z koncertů ze 70. a 80. let, které nikdy nevyšly.
Jakou největší „krizovku“ jste během vaší kariéry zažil?
Když jsem se pokusil emigrovat, tak mě zavřeli. Chytli mě v Maďarsku. Já, svobodný člověk, i když jsem žil v nesvobodném státě, tak jsem si myslel, že budu žít v té Americe a nejdřív ze všeho jsem byl ve všech věznicích – nad Kanýži v Maďarsku, přes Bratislavu, Ilavu a veškeré věznice, až po Prahu. V té době jsem seděl i na Ruzyni s Dienstbierem a Havlem.
A co byste označil za pozitivní věc?
Co jsem mohl za dvacet let komunismu tady zažít pozitivního… Třeba na „Hanspaulce“, tam bydleli členové jazzové secese, kteří chtěli dělat jazzové dny. A nakonec jazzové dny dopadly tak, že to byl pražský třídenní festival, kdy v Lucerně byly každý večer osmihodinová pásma, kde hráli Žlutý pes, Bluesberry, Žabí hlen… To jsou všechno avantgardní věci, a tak to fungovalo tři roky, než je zavřeli.
Jak mezi sebou vycházíte v kapele?
My jsme demokratičtí. Je nás pět – každý má jeden hlas a já mám pět hlasů. Sice spolu nechodíme na pivo, protože každý z nás pracuje, ale jsme kamarádská parta.
Jak často zkoušíte?
No třeba dneska jsme zkoušeli po třech týdnech. My zkoušíme na koncertech.
Jaká je vaše nejoblíbenější píseň, kterou jste kdy vydali?
Když člověk hraje své písničky, které pak chce přestat hrát – ty takzvané hity, tak ty písničky nesnáší, protože je už chce vyřadit z repertoáru, ale lidé je chtějí. Takže se musí hrát donekonečna. Jsou to ale písničky, které mám rád a těžko bych vybíral, která by byla ta nejoblíbenější.
Máte nějaký svůj idol?
Muzikant, kterého uznávám je John Mayall, což je britský bluesman. Teď hrál v Trutnově. Je mu osmdesát let, a přesto je velmi vitální. Já jsem ho naposledy viděl před rokem v Praze a jeho muzika má pořád šťávu.
Chtěl byste něco vzkázat vašim fanouškům?
Tady jsme hráli poprvé a ty lidi přišli – nejenom starší, ale byli tam i mladí. A tak jsem rád, že ti diváci pořád jsou. Klaním se vám. Jsem rád, že uznáváte dobrou, kvalitní muziku.
Tak se vám ve Vysokém Mýtě hrálo dobře?
Celý týden jsem se díval na předpověď počasí – v pondělí a úterý mělo pršet a ve středu mělo být hezky. A ono to dopadlo tak, jak jsem si představoval. Myslím si, že tam byl i dobrý zvuk.
Když mi zavolali, tak jsem se na to koukl a řekl si: „To je ale dobrý výběr.“ Když si zapnu televizi, tak tam nikde nic takového neslyším. To jsou ty takzvané menšinové žánry, ale ty jsou právě zajímavé a různorodé.
Může a má umělec veřejně projevit svůj občanský a politický postoj, nebo se do umění nemá politika plést?
Tak určitě. Je to jeho svaté právo.
Připadáte si tady, ve Vysokém Mýtě, na politickém mítingu, jak jste byli upozornění emailem před koncertem? Cituji doslova: „Je tu odbojový protest opozice proti starostovi Mýta“, nebo si užíváte báječnou atmosféru letního festivalu?
Tyhle praktiky jsou odporné. To mě vyloženě zprudilo… To byla estébácká praktika.
Dortíky, lidi, krásné počasí. Neberu to jako politickou akci. Je to příjemná, krásná akce.
Nikola Pajorová, zvláštní zpravodajka Našeho Mýta
