„Deníček“ z Mejta

JAK JSEM BYL NA NÁKUPU

Zdroj FB: Deníček moderního fotra

Stala se nám taková nepříjemná věc. Měli jsme vyrazit na víkend chalupu, ale nedorazil nám nákup. Těžko říct proč nás Rohlík vynechal. Možná to bylo záměrně a možná, ale opravdu možná to bylo tím, že jsem poprvé v životě nákup objednával já a možná, úplně možná jsem sice potraviny naházel do virtuálního košíku a zmáčkl tlačítko OK, ale pak jsem tu aplikaci zavřel s tím, že je nákup hotový a pašáci v Rohlíku už sami vydedukujou, kam ten nákup mají dovízt a i peníze si nějak intuitivně strhnou z mýho účtu.

No nic, nebylo jídlo, tak jsem vyjel do obchoďáku. Po dvou měsících. Kdyby to tehdy Amíci s Rusákama neflákali a osvobodili nás o týden dřív, mohl být státní svátek taky o den dřív a já jsem nemusel dojet k hypermarketu, který měl zavřeno, protože státní svátek.

Plány se změnily, odjeli jsme na chalupu bez jídla s tím, že druhý den zajedu z chalupy na nákup do Vysokého Mýta.

To se taky stalo. V sobotu ráno jsem vyrazil do Mýta do Lidlu. Už to, že se nedalo zaparkovat, dávalo tušit, že do Lidlu se přesunulo celé Vysoké Mýto spolu s přilehlými osadami (Nízké Mýto, Střední Mýto, Mýto průměrné nadmořské výšky…). Lidí tam bylo jako mravenců v mraveništi.

Navlékl jsem si respirátor, roušku, gumové rukavice a chvíli ještě na internetu hledal epidemiologickou situaci v Mýtě, abych se případně ještě více chránil. V Pardubicích to mám najetý, ale bůhví, kolik je nakažených v Mýtě, protože to nesleduju, takže byla otázka, jestli bude stačit to co mám na sobě, nebo se mám ještě navlíknout do pytle na odpadky. Přece jenom jsem trochu hysterka a tam venku číhá smrt.

Velmi nelibě jsem sledoval frontu u nákupních vozíků. Všichni ti lidi, kteří nakaženýma rukama sahají na madla vozíku. Usoudil jsem, že je vozík semeništěm koronaviru a litoval, že si z chalupy nepřivezl kolečko. Sice bych byl trochu za vidláka, kdybych před sebou uličkama Lidlu tlačil kolečko, ale není čas na hrdinství.

Nakonec jsem si vzal úplně ten nejprvnější košík v nejdelší řadě. Ten, co je úplně vzadu a nikdy na něj nedojde řada (Stálo mě to dvacet korun, protože jsem musel za deset korun nejdřív vypojit ten vozík a za další desetikorunu od něj odpojit ty ostatní vozíky), chvíli se tam motal a následně konečně vyrazil dovnitř. Madla košíku jsem potřel dezinfekcí, protože jsem odpovědnej.

Když jsem tlačil vozík směrem dovnitř, zjistil jsem, že mě pod respirátorem něco šimrá. Byl to vlas. Bylo už ale pozdě si respirátor těma infikovanejma rukama sundat a vlas vyjmout. „Teď nesmíš zaváhat Dominiku. Tady jde o všechno,“ proběhlo mi hlavou, tak jsem nechal vlas nadále šimrat.

Uvnitř to byla úplná bašta koronaviru. Hlava na hlavě. Sociální distanc nepřipadal v úvahu, tak jsem si aspoň vytipoval osoby, který by mohli být nemocný a těm se snažil vyhýbat. To, že je člověk nakaženej poznáte podle toho, že je podezřelej, pajdá, má zarudlý oči nebo trpí dýchavičností. Tou jsem mimochodem trpěl já, protože v tom vedru přes respirátor a roušku se mi blbě dýchalo. Ještě, že jsem netáhl před sebou to kolečko. To bych se zadýchal ještě víc. Vlas pod respirátorem se pomalu přesunul do pusy. Nešlo s ním nic dělat, teď ne.

Už v sekci pečiva jsem si u nápisu „čerstvé od našeho pekaře,“ představoval pekaře, jak v horečkách a kašlem peče housky, přičemž každou z nich z nějakého důvodu olízne a pídil jsem se spíš po baleném pečivu. „Kup bagety, rohlíky a čerstvej chleba,“ stálo na seznamu, který mi poskytla Nataša. Vzal jsem balenou veku, protože nic jinýho balenýho nebylo a pokračoval k zelenině. Tam byl balený akorát šnytlik, což z plánované zeleninové oblohy k obědu bylo tak nějak všechno.

Přislo mi, že těch lidí je tam čím dál tím víc. Propadal jsem panice. Stěny se přibližovali. Motala se mi hlava.

„To si děláte srandu? To je můj vozík,“ vytrhl mě z přestav o mimotělním oběhu na JIPce nějaký chlap v roušce ze slipů, který se mi sápal po vozíku.

V první řadě, mě napadlo, že je to tu. Lidé se začínají prát o nákupní vozíky. Začínají nepokoje. Už už jsem plánoval, že se nechám davem strhnout k rabování a vypalování vesnic a možná i ke kanibalismu, nicméně jsem se vzápětí vzpamatoval a uvědomil si, že jsem pánovi sebral košík. Taková indicie k tomu, že to nebyl můj košík bylo, že v něm byla kabelka. Omluvil jsem se mu, našel svůj košík absolutně bez kabelky a pokračoval v řízeném Lidlovském promořování.

„Kup šprcky,“ přečetl jsem si svou poznámku na nákupním lístku, jelikož je jaro a mě se zapalují lýtka. To jsem si uvědomil, že v Lidlu jsem poprvé a že nevím, kde co mají a když někde něco mají, je to úplně jiná značka, než jsem zvyklý. Místo zajetých značek typu Durex nebo Pepino jsem tak po očku hledal nějaký spíš němečtější název typu Oprzaitung neho Schukenzie.

Žádný šprcky se však nekonaly, protože při rovnání pytlíku kafe v košíku jsem si portrhl rukavici.

„A je to tu. Je konec. Není záchrany,“ proletělo mi hlavou, když jsem sledoval, jak se mi trhlinou v rukavici dostává koronavir do plic.

Nákup tím pro mě skončil. Zatočila se mi hlava a zbytek toho, co se dělo mám už jenom zahalené v mlze. Vybavuju si, jak jsem to platil, jak jsem košík poslal z dálky ke stojanu i s desetikorunou, v autě se pomazal celej desinfekcí a spěchal zpátky na chalupu, kde jsem se celý důkladně umyl v lavoru (sprcha probíjela).

Když jsem pak pálil v ohništi lavor, protože byl určitě kontaminovaný, zařekl jsem se, že radši chcípnu hlady, než se jet znovu cíleně promořit do Lidlu.

Podobné články

Přidat názor

Váš email nebude zveřejněn *

ověřovací kód * Časový limit byl překročen. Načtěte prosím CAPTCHA znovu.

NAŠÍM CÍLEM JE POKUSIT SE SPOLUVYTVÁŘET VIZI,
JAK BY MĚLO NAŠE MĚSTO VYPADAT V NÁSLEDUJÍCÍCH LETECH.