U příležitosti 70. výročí konce druhé světové války vychází 30. dubna speciální noviny s názvem Válečný postilion. Na 12 stranách se dozvíte mnohé o událostech ve Vysokém Mýtě v období let 1939 – 1945, vše pak doplňuje více než 80 dobových fotografií.
Neprodejné výtisky budou k dostání ve dnech 4.-7. 5. na vybraných místech: Regionální muzeum, Městská knihovna, Informační centrum a u kamelotů, které potkáte v ulicích Vysokého Mýta 30.4., 2.5. a 4.5.
Noviny mimo jiné obsahují rozhovor s Vlastimilem Stratílkem, který vzpomíná na události konce války ve Vysokém Mýtě. Pro nedostatek místa se však nevešel do novin v plném znění. My Vám ho rádi nabízíme na našich stránkách.
Rozhovor s Vlastimilem Stratílkem
V květnu 1945 Vám bylo deset let. Máte i nějaké dřívější vzpomínky z období okupace?
Vybaví se mi například příslušníci Hitlerjugend, kteří byli ubytovaní v hotelu Kobylka. Když procházeli městem, hlasitě zpívali. Na opascích svých uniforem měli dýky. Ty si brousili o kameny kostela sv. Vavřince. Možná tam jsou dodnes rýhy, které tím po sobě zanechali.
Mám dokonce vzpomínku z doby, kdy mi bylo 6 let. Bylo to v roce 1941. Němci nařídili psát všude velká V. Byla zima a přes noc napadl sníh. Bylo ho tak akorát, že zvýraznil římsy na průčelí kostela sv. Vavřince do tvaru V. Moje maminka se na to dívala a říkala: Tak už i ten Pán Bůh nás zradil.
A pak se přiblížil konec války. Bylo to nějak znát na atmosféře ve městě?
I jako děti jsme poznaly, že se skutečně blíží konec války. Bylo to někdy v polovině dubna. Městem začaly procházet zástupy sovětských zajatců. Jedna taková skupina došla do Holic a byla uvězněna kdesi na náměstí za silnou mřížovanou bránou. Většina německého doprovodu zmizela. Z Vysokého Mýta jsme tam jezdili s chlebem i jiným jídlem a přes zákaz slabé stráže jsme zajatce sytili.
Poté kolony zajatců ve městě vystřídala ustupující německá armáda. Byla to armáda vyčerpaná, hladová a umírající. Za městem v příkopech leželi němečtí vojáci, kteří umírali. Mnozí prosili o vodu, ale naši lidé nám říkali, že jim nesmíme nic dát. To bylo pro nás asi to největší setkání s válečnými hrůzami.
Německá armáda si při svém ústupu již obyvatelstva nevšímala?
To nemohu říci. Bydleli jsme na konci města v domě nad plovárnou u bývalého cukrovaru. Někdy tak 2. či 4. května přijelo německé auto s dělem. Kanon Němci namířili přímo na náš dům do okna ložnice. Maminka, která uměla dobře německy, se vojáků ptala, proč to dělají. Odpověděli, že mají rozkaz v případě jakýchkoliv nepokojů zahájit palbu.
Němci zmizeli a přijela Rudá armáda. Jaké to bylo?
Zpočátku to byl vlastně velký úprk na Prahu. Myslím, že první sled se v Mýtě ani pořádně nezastavil a už rychle pokračoval dál, na západ, „na Prágu“. Viděl jsem jezdce na koni, jak se hnal tryskem k západu. Kůň byl tak vyčerpaný, že padl k zemi a na místě zdechl. Teprve další jednotky se ve městě zdržely a ubytovaly. Pak přišla zpráva, že musíme schovat holky. Sestra tak nějaký čas strávila ve špajzu. V našem bytě nakonec byli ubytováni důstojníci a ve zbytku domu a na zahradě mužstvo. V garáži spalo snad 80 vojáků, jak se tam vešli, dodnes nevím. Pak Rusové objevili téměř poklad. Ve vedlejším cukrovaru se během války lisovaly balíky sena. Ty se pak odvážely na frontu. Na konci války jich tam ještě hodně zůstalo. Když to Rusové zjistili, stloukli obrovskou ohradu, ve které bylo snad 300 koní, a krmili je tím senem. Koně se pochopitelně mezi sebou rvali. To pak přišel voják se šikmýma očima někde z dalekých stepí, zapráskal bičem a koně se okamžitě zklidnili. Vojáci mně i nabízeli, jestli nějakého koně nechci, ale odmítl jsem. Co mně však nabídli a co jsem si vzal, bylo koňské sedlo.
Sovětská armáda byla zvláštní armáda. Přišlo mně to jako jeden velký chaos, jako obrovské neorganizované těleso v pohybu. Ale je pravdou, že přitom vše fungovalo, že se ten kolos nerozpadl. Viděl jsem ovšem taky, jak ruské auto porazilo našeho kamaráda, ale auto ujelo. Jarda to přežil. Celý život pak žil jako řidič. Ten by určitě zastavil – byli jsme kamarádi.
Jací Rusové vlastně byli? Byli přátelští?
To bylo zvláštní. Někteří byli přátelští a někteří se s námi vůbec nebavili. Co si ale třeba pamatuji, že jsme s klukama hráli kuličky. Rusové na nás koukali, vůbec tu hru neznali, ale moc se jim líbila a tak začali hrát taky. Nešlo jim to, neuměli prostě cvrnkat. Ale že by se bavili nějak jinak, že by si někdo z nich četl třeba jenom noviny, že by hráli na harmoniku a zpívali, to jsem neviděl. Hodně jedli. A pořád se hádali i smáli. Jak se ale ukázal důstojník, bylo ticho. To bylo zvláštní. Pamatuji si, jak před naším domem měli obrovský plech a na něm smažili vajíčka, vždycky zbylo a tak nám dětem taky dali. Na plechu také často smažili ryby z Loučné. Ty lovili granátem. A samozřejmě pili vodku. Ta byla všudypřítomná. Vodou se sice u studny umyli, ale že by se jí napili, to jsem neviděl.
A jací byli důstojníci, kteří u Vás bydleli?
Ti se u nás hodně střídali. Vždy jeden přijel, měl s sebou pucfleka a uniformovanou holku, byl u nás den dva a zase odjel a místo něho přijel jiný. Důstojníci se však s námi absolutně nebavili. Vždy jen okoukli byt, řekli „charašo“ a dál nás víceméně ignorovali. Až jednou přijel důstojník – lékař. Velice kultivovaný a inteligentní člověk, který vůbec nepil vodku. Maminka ha pozvala ke stolu na večeři. On pak začal vyprávět, co nás čeká: „Přijde komunismus a ten vám všem všechno sebere, nic nebudete mít. Jestli si komunismus vyberete, zvolíte, tak uvidíte, že to tak dopadne. Tak u nas, da.“
Za rozhovor děkuje Jiří Junek
