O gramotnosti zvané mediální

Publikovat lež je snadné. Nelitujme námahy a zjišťujme, odkud informace pochází a kdo za ní stojí.
Někdejší pravidlo „Když to bylo v novinách, tak to bude asi pravda“ neplatí.
Už původní pojetí gramotnosti předpokládá, že gramotný je ten, který danému textu porozumí.
I tradiční média vyžadují kritický odstup a zdravou skepsi.
Člověk mediálně gramotný ví, že všechno je ještě trochu jinak.

Autor: Milan Šmíd

Na začátku by mělo stát poznání, že někdejší pravidlo „Když to bylo v novinách, tak to bude asi pravda“ pro nová média neplatí.

Řekne-li se o člověku, že je gramotný, předpokládá se, že umí číst a psát. Ten, kdo to neumí, je negramota či analfabet. Zatímco negramotnost v tomto základním pojetí se u nás podařilo zlikvidovat už před sto lety a ve světě její rozsah průběžně klesá, vynořily se mezitím požadavky nových gramotností, bez jejichž zvládnutí se občan jen obtížně orientuje.

Už původní pojetí gramotnosti předpokládá, že gramotný je nejen ten, kdo umí skládat písmenka a slova do čtených či psaných vět, ale především ten, který danému textu porozumí. Mezinárodní vzdělávací, vědecká a kulturní organizace UNESCO zahrnula do pojmu gramotnost „schopnost identifikovat psané a tištěné texty, interpretovat je, rozumět jim, vytvářet a komunikovat je“, a to vše za účelem „plné účasti na aktivitách své komunity a širší společnosti“.

Dnes se při zapojování do občanského a společenského života neobejdeme bez dalších gramotností, mezi něž především patří gramotnost informační jako „schopnost efektivně vyhledávat a hodnotit informace vztahující se k určité potřebě“, doprovázená gramotností počítačovou a také gramotností mediální. Na první pohled by se mohlo zdát, že pro potřeby běžného života stačí být informačně a počítačově gramotný, že mediální gramotnost je jakýmsi luxusem pro elitu, která se potřebuje v médiích lépe vyznat. Ovšem revoluční proměny, kterými média v dnešní době procházejí, jakož i události posledních let nás přesvědčují o tom, že bez mediální gramotnosti se neobejde žádný občan se zájmem o veřejné dění, pokud se nechce dostat do role pasivního objektu, zmanipulovaného spotřebitele či voliče.

Z definice mediální gramotnosti jako „schopnosti získávat přístup k médiím, chápat a kriticky vyhodnocovat různé aspekty médií a mediálních obsahů a vytvářet v různých kontextech vlastní sdělení“ je asi tím nejdůležitějším bodem umění kritického přístupu ke všemu, co nám současná média včetně těch nových internetových nabízejí k uvěření. Začíná to u generace dětí, které by měly být schopné rozeznat v elektronické poště a v diskusích na síti člověka, jenž se snaží zneužít dětské hravosti a důvěřivosti, od kamaráda, na kterého se dá spolehnout. Pokračuje to u teenagerů, jejichž suverenita při zacházení s nejnovějšími digitálními vymyšlenostmi je může zbavit nezbytné ostražitosti jak při stahování souborů s nebezpečnými viry a skrytými trojskými koňmi, tak při nekritickém přijímání myšlenek a ideologií, které se tváří jako lék na všechny problémy světa.

Pro nás dospělé by měla být mediální gramotnost orientačním bodem a pojistkou proti utonutí v záplavě informací, jež se na nás ze všech médií valí.

Na začátku by mělo stát poznání, že někdejší pravidlo „Když to bylo v novinách, tak to bude asi pravda“ pro nová média neplatí.

Lépe řečeno, platí s výhradou jen u prověřených zdrojů. Elegantní webová stránka, která se svým vzhledem neliší od seriózních zpravodajských serverů, není ještě zárukou spolehlivého obsahu. Naopak poznání, jak snadné je dnes vstoupit do internetového prostoru s textem i obrázky, jejichž pravdivost a autenticita může být pochybná, je tím prvním krokem k tomu, abychom u každého sdělení, které se tu nabízí, nelitovali námahy a zjišťovali, odkud pochází a kdo za ním stojí.

Ovšem nejen internetová, ale i tradiční média vyžadují kritický odstup a zdravou skepsi. Kdyby výchova k mediální gramotnosti lidi lépe poučila o tom, jak zprávy v redakcích vznikají, jakými pravidly se řídí jejich výběr a zpracování, pak by lidé možná došli k poznání, že není všechno tak horké, jak se v redakcích upeče, a že svět kolem nás není tak špatný a plný katastrof, jak by se mohlo z pohledu médií zdát. Člověk mediálně gramotný nepropadá snadno depresím ze zkaženosti světa, neboť ví, že všechno je ještě trochu jinak.

Koneckonců za ten špatný obraz světa v médiích si můžeme tak trochu i sami. Neboť co nás více zaujme? Auto, které dojede do cíle, nebo auto, které havarovalo? Politik, který je slušný a nekrade, nebo ten, který svého postavení zneužívá? Jestli platí to druhé, pak médiím nic nevyčítejme!

Publikováno ZDE. Na Našem Mýtě se svolením Manipulátoři.cz

Publikováno na webu autora