Byť to bohužel překvapuje i některé poslance, kteří by chtěli řídit stát jako firmu (např. viz ZDE), parlament je místo, kde se mluví. Jakékoli omezování projevu, jde proti jeho smyslu.
O původu slova parlament pojednává následující příspěvek:
Jan Hugo / Příběhy slov
Parlament, polír a parabola
Slovo parlament v těchto dnech slyšíme a čteme na každém kroku. Jeho základem je francouzské slovo parler mluvit. Francouzského původu je i samotný parlament, ve staré francouzštině to byl název pro soudní dvůr. Název výstižný, neboť právě mluvení je v soudním sporu rozhodující – na rozdíl třeba od tzv. božího soudu, který ve stejné době spory rozhodoval hrubou silou. Moderní význam slovo parlament asi získalo v Anglii, která měla ostatně tuto instituci jako jedna z prvních zemí na světě. Anglické Houses of Parliament také patří k jejím univerzálním symbolům.
I když dnes jen málokdo z nás umí francouzsky, otázku Parlez-vous français? zná asi většina z nás, mluvíte francouzsky? Podobně italsky se mluvit řekne parlare, španělsky parlar, nepřekvapí nás, že slovo tak zásadního významu je stejné v celé skupině románských jazyků. O to víc nás možná překvapí, jak birazní je jeho základ. Je jím řecké slovo parabola.
Parabolu známe dnes obvykle z matematiky, je to jedna z kuželoseček, na rozdíl od elipsy na konci otevřená. Řecké para znamená vedle a bolé je hodit, Obě slova dobře známe, první třeba ze slova paralelní, druhé přešlo do slova balon. Ve staré řečtině mělo slovo parabolé význam dosti obecný, označovalo věci položené vedle sebe. Matematický význam byl pro většinu lidí zcela okrajový, jako ostatně celá matematika. Běžný byl naproti tomu význam přirovnání, či podobenství, ve smyslu položení dvou významů vedle sebe. Typickou parabolou byla bajka, přirovnání příběhu zvířat k lidskému chování. A knihou, která je podobenství plná, je Bible, ta zajistila slovu parabola univerzální rozšíření. Zkomolením vznilo pozdně latinské paraulare a teprve odtud parlare. Kromě parlamentu odtud máme i slovo parlamentář, což je vyjednavač, i ten musí hlavně mluvit, chce-li dosáhnout úspěchu.
Petr Parléř patří k neslavnějším gotickým architektům Evropy 14. století. Nezaráží Vás, že jej nazýváme jménem i příjmením? To přece v jeho době nebylo zcela běžné? Parléř také původně nebylo skutečné příjmení, ale označení profese. I zde se skrývá francouzské parler mluvit. Parler byl ten, kdo za skupinu kameníků mluvil, tedy domlouval zakázky, plat apod. V němčině se tato profese později nazývala Parlier, ještě později Palier a dnes Polier, což je stavbyvedoucí. Já mám ráda políra … zpívala Ljuba Hermanová, a tak jej možná zachovala pro doby, kdy už se toto kdysi běžné slovo odebere k zaslouženému odpočinku.
Zdroj: www.slovniky.cz, rubrika „Příběhy slov“
Autor: MUDr. Jan Hugo, Maxdorf Publishing
Odkaz na originál článku ZDE
