V květnovém Vysokomýtském zpravodaji byla v mimořádné rubrice publikována mj. vzpomínka Jiřího Vedrala na „zakladatele“ Našeho Mýta:
Myslím teď intenzivně na Luďka, tak intenzivně, jak může člověk myslet na přítele, vedle něhož žil desítky let. Vzpomínky a myšlenky se valí jako řeka, ale jedna z vln se vynořuje často a opakovaně. Dává mi pochopit, čím Luděk byl nejvíc ze všeho. Luděk byl především jistotou. Jistotou vlídného přijetí, jistotou opravdového zájmu. Jistotou pomoci, dohody, sdílení. Jistotou otevřené kritiky. Jistotou inspirace, jistotou zábavy, humoru, společenství, kamarádství. Jistotou, že nikdy nebude nuda. Jistotou zážitku. Zážitky nemusejí být kladné, ale silné, říkával a sám šel příkladem. Odvážně, dychtivě. A všechny své zážitky pak vyprávěl s laskavým, mírně sebeironickým humorem. Jak se málem utopil při bruslení, jak se ztratil ve vánici, jak ho pokousal pes, i ty poslední z nemocnice, dokud ještě mohl vyprávět. V každém jeho vyprávění a ve všem, co dělal, byla v hloubi cítit jeho fascinace životem, úžas nad obyčejnými věcmi, obyčejnými detaily žití. Lehce ironickým rýpnutím dokázal Luděk inspirovat a vybudit rýpnutého k nečekaným výkonům, čehož jsem byl nejednou obětí. Zážitky nemusí být kladné, ale silné. Zážitky s Luďkem byly většinou obojí. Připomeňme si všemožné taškařice Dobrovolného spolku pro cokoliv – třeba pro výstavbu rozhledny na Bučkově kopci, nebo pro znovuobjevení smyšleného malířského génia a jeho následovníků. Nezapomene na automobilové závody na vysokomýtském náměstí, čarodějnice na Postulánku, na velkolepá mikulášská představení. Toho všeho a mnoha dalšího byl Luděk duší. Jeho vyhlášená cukrárna se stala též přirozeným centrem pro jakékoli inspirativní nápady. Tady se rodily plány a tady Luděk rozděloval role a úkoly. Přesně věděl, koho má o co požádat a nevím o tom, že by ho někdo odmítl. Při tradiční mikulášské nadílce se během let vystřídalo mnoho čertů, andělů i Mikulášů, jen Lucifer s pověstnou knihou hříchů, ze které předčítal svým lehce skřípavým hlasem fascinovaným dětem jejich prohřešky, zůstával neměnný. Jsem přesvědčen, že ač je to normálně nemožné, vzal tentokrát Bůh Lucifera bez okolků do nebe. Luďku, díky, díky, díky. Život po Tobě už nebude jako dřív, ale budeme dělat, co budeme moci, jako by od Tebe stále přicházela Tvá laskavá rýpnutí. Zapomenout na Tebe nelze.
Jiří Vedral
Luděk Hejhal (2. 5. 1961 – 15. 3. 2021) • Zastupitel: 2006–2014 • Radní: 2006–2010
